Odhalení skrytého narcisu: 4 znaky, které MUSÍTE znát – Vzdělávání na vc. ru

Pamatuješ si na tu kamarádku, co si pořád stěžovala na svůj život? Všichni její bývalí byli blbci. Všichni její šéfové byli tyrani. Všichni její přátelé byli zrádci. A ona byla tak nešťastná.

Nejdřív jsi s ní soucítil. Objal jsi ji, utěšoval jsi ji, radil jí. A pak to najednou začalo být těžké. Po každém setkání – jako vymačkaný citron. A odněkud pocit viny. Zdá se, že jsi neudělal nic špatného, ale máš pocit, že za všechno můžeš ty.

Zní to povědomě? Gratulujeme. Setkali jste se se skrytým narcisem.

Kdo je skrytý narcista a jak se liší od běžného narcisty

Zapomeňte na všechno, co víte o narcisech. Žádný paví ocas, žádná koruna na hlavě. Skrytý narcis je vlk v rouše beránčím. Jenže ovečka je tak roztomilá, tak bezbranná, že ji chcete litovat.

Pravidelný narcis křičí: „Jsem nejlepší!“ Skrytý narcis šeptá: „Jsem nejhorší. Ale to musíš napravit.“

Představte si křivé zrcadlo v domě hříchu. Jedno všechno zvětšuje – to je klasický narcis. Druhé všechno zmenšuje – to je skrytý narcis. Podstata je ale stejná: zkreslování reality.

Psychologové říkají, že je to jako introvert a extrovert. Jen v toxické verzi. Jeden dělá hluk, druhý trpí. Ale oba chtějí totéž – vaši pozornost, energii a obdiv. Jen metody jsou jiné.

4 hlavní známky skrytého narcisu ve vztahu

Znak 1 – Neustálá pozice oběti a obviňování ostatních

„Nikdo mi nerozumí.“ „Svět je ke mně tak krutý.“ „Proč se mi tohle děje?“

Poznáváš tu písničku? Hraje se ve smyčce. Každý den. Každou hodinu.

Měla jsem kamarádku. Říkejme jí Marina. Během pěti let vystřídala sedm zaměstnání. A víte co? V každém z nich ji „pronásledovali“. Kolegové jí záviděli. Šéfové byli vybíraví. Klienti byli nedostateční.

Jednoho dne jsem se opatrně zeptal: „Marine, možná to není jen o nich?“

Ach, co to začalo! Slzy, hysterie, obvinění ze zrady. Tři dny ticha. Pak zpráva: „Myslel jsem, že mi alespoň porozumíš.“

Tady to je, klasika žánru. Zkuste naznačit jejich zodpovědnost – dostanete pěstí do břicha. Dojemné, ale bolestivé.

Příznak 2 – Pasivně-agresivní chování a skrytá pomsta

Říkat přímo „Jsem naštvaný“ není jejich styl. Proč? Existují sofistikovanější způsoby.

Zapomínáš na narozeniny. „Ach, promiň, bylo tolik problémů.“

Přijít pozdě na důležitou schůzku. „Doprava nás zklamala, rozumíš?“

Řekni své tajemství společným přátelům. „Myslel jsem, že to není tajemství.“

A nejodpornější jsou ty vtipy. „No tak, proč se urážíš? To je humor!“ Humor, u kterého se ti chce brečet.

Moje kamarádka s někým takovým chodila. Pokaždé, když v práci dosáhla úspěchu, on najednou onemocněl. Bonus? Měl migrénu. Povýšení? Bolela ho záda. Nový projekt? Myslím, že má depresi.

Náhoda? Nemyslím si to.

Znak 3 – Emoční manipulace a gaslighting

„To jsem neřekl.“ „Vymýšlíš si to.“ „Máš příliš bujnou fantazii.“

Gaslighting od skrytého narcisty je to nejlepší. Nekřičí, že jste blázen. Jemně naznačují. Soucitně kroutí hlavou. Dělá si starosti o vaše duševní zdraví.

„Zlato, v poslední době jsi trochu nervózní. Možná bys měla navštívit lékaře?“

A začneš pochybovat. Je pravda, že se zblázním? Opravdu si to jen představuju?

Byl tam jeden případ. Dívka nahrávala rozhovory s nějakým mužem na diktafon. Tajně. Protože on neustále popíral svá slova. Když mu zapnula nahrávání, víte, co řekl? „Tohle není můj hlas. Něco jsi předstíral. Proč to děláš? Potřebuješ pomoc psychologa.“

To je vše. I s důkazy budete stále vinni.

Znak 4 – Systematické znehodnocování partnera

Dělá se to nenápadně. Téměř nepostřehnutelně. Kapku po kapce.

„Ty šaty ti sluší. Vypadáš v nich trochu tlustá, ale to je v pořádku.“

„Dobře, že jsi sehnal/a práci. Aspoň je to nějaká stabilita.“

„Tvoji přátelé jsou milí. Trochu omezení, ale zábavní.“

Kompliment? Myslím, že ano. Urážka? Taky ano. Mozek je v útlumu – mám být šťastný, nebo uražený?

Po šesti měsících takových „komplimentů“ je tvé sebevědomí na nule. Už teď věříš, že jsi tlustý, hloupý a máš štěstí, že tě alespoň někdo toleruje.

A skrytý narcista je přímo tam. Utěšuje. Podporuje. Velkoryse odpouští vaše „nedostatky“. Svatý muž, že?

Jak se chránit a nastavit si hranice

Zaprvé, důvěřujte svému instinktu. Je vám po společenském kontaktu špatně? Máte bolest hlavy? Cítíte se sklesle? Vaše tělo nelže. Vycítí toxicitu dříve než vaše mysl.

Za druhé, veďte si deník. Vážně. Zapište si, co říkali. Co jste cítili. Přečtěte si to znovu za týden. Budete překvapeni, kolik nesmyslů vám proběhlo hlavou.

Za třetí, přestaňte zachraňovat. Nejste sanitka. Nejste psychoterapeut. Nejste rameno, na kterém by se dalo vyplakat. Jejich problémy jsou jejich zodpovědností.

„Je mi tak špatně, jen ty mi rozumíš.“ – „Je mi to líto. Doufám, že se uzdravíš.“ Tečka.

„Opouštíš mě v mé nouzi!“ – „Starám se o sebe.“ Tečka.

„Jsi sobecký!“ – „Možná.“ Tečka.

Skrytí narcisté nenávidí hranice. Budou je testovat. Budou se rozčilovat, plakat, vyhrožovat. Vydržte. První dva týdny jsou peklo. Pak vás buď nechají na pokoji, nebo si najdou novou oběť.

Kdy vyhledat odbornou pomoc

Pokud jste si po přečtení tohoto článku pomysleli: „Sakra, tohle je o mně.“ – jděte k psychologovi. Ne zítra. Dnes.

Pokud pochybujete o své vlastní dostatečnosti, navštivte psychologa.

Pokud po komunikaci s danou osobou uvažujete o sebevraždě, okamžitě vyhledejte psychologa.

Pokud se bojíte odejít ze vztahu, tak hlavně zajděte k psychologovi.

Tohle není slabost. Tohle je péče o sebe. Skrytí narcisté dokážou vštípit pocit viny za jakýkoli pokus o pomoc. „Vyhazuješ špinavé prádlo na veřejnosti.“ „Důvěřuješ cizím lidem víc než mně.“ „Psychologové se jen snaží vymáhat peníze.“

Neposlouchej. Jdi a zachraň se.

Proč je tak těžké je rozpoznat?

Víte, co je hlavním problémem? Mnoho skrytých narcistů věří ve svou vlastní roli oběti. Nehrají roli – žijí ji.

Ve svém světonázoru jsou to skuteční trpci. Všichni je urážejí. Nikdo si jich neváží. Osud je nespravedlivý.

A jsou upřímně překvapeni, když odcházíte. „Ale já jsem tak nešťastná! Jak mě můžete opustit?“

Jedna čtenářka napsala: „Chodila jsem tři roky se skrytým narcisem. Plakal, když jsem odešla. Říkal, že se zabije. Že jsem jediné světlo v jeho životě. Vrátila jsem se. Ještě čtyřikrát. Dokud mě kamarád nevytáhl ven. Hádejte co? Je naživu a zdráv si a už si našel svého třetího ‚jednoho‘.“

Chcete někoho otestovat? Zjistěte, jak reaguje na váš úspěch. Je skutečně šťastný? Skvělé. Najdete způsob, jak si zkazit náladu? Utíkejte.

Pravá láska inspiruje. Toxické vztahy vyčerpávají. Rozdíl je obrovský. Nezaměňujte soucit s láskou. Nezaměňujte manipulaci se péčí.

Zasloužíš si partnera, který oslavuje tvá vítězství. Který bere zodpovědnost za své chyby. Který z tvého života nedělá nekonečné drama.

Nechte skryté narcisty hledat jiné oběti. A vy žijte šťastně.

Profesor dynamické psychologie Vittorio Lingiardi napsal knihu s názvem „Všichni jsme narcisisté“. Autor v ní zkoumá narcismus nikoli jako poruchu osobnosti, ale jako sociokulturní fenomén. Lingiardi zkoumá jeho různé projevy, mimo jiné v mýtech, kinematografii, literatuře a moderních teoriích. S laskavým svolením vydavatelského projektu Ice zveřejňuje Snob úryvek.

Dokud se budeme snažit narcismus uzavřít do jediné definice, nebudeme mu schopni porozumět. Pozorování měnících se obrazů vyžaduje kaleidoskop a trpělivost. Naše narcistické projevy, víceméně uhlazené, slouží k udržení pocitu stability a bezpečí tváří v tvář životním výzvám souvisejícím se soběstačností, sebeúctou, autenticitou a v konečném důsledku i s naším pocitem identity. Počet proměnných v této hře je takový, že počet narcistických konfigurací se mnohonásobně zvyšuje. Začnu popisem dvou jeho forem: extrovertní – okázalé, domýšlivé, grandiózní; a introvertní – křehké, charakterizované strachem z kritiky. Zdá se, že jsou protikladné jako den a noc, ale zároveň sdílejí jednu sluneční soustavu, v níž se satelity, ačkoli osvětlené z různých stran, otáčejí kolem stejných planet – domýšlivost, egocentrismus na úkor pozornosti k druhým, pocit nedostatku autenticity, závist, víceméně tajné sny o všemohoucnosti, přízrak selhání. Na základě tohoto společného základu získá narcis s tlustou kůží (Gadda také hovořil o „neproniknutelné kůži narcistického hrocha“) rysy spojené s grandiózností, agresivitou a nadřazeností a tenkokožý – s tichou a nejistou grandiózností, pocity nedostatečnosti, neschopnosti, neefektivity.

Zranitelní narcisisté jsou obvykle stydliví lidé s tisíci tykadly, tak citliví na kritiku ostatních lidí, že vnímají jakákoli slova druhých jako důvod k urážce, píchnutí do své hrdosti. U narcisů s tenkou kůží je to spojeno s minulými negativními pocity, u narcisů s tlustou kůží – s hlubokým a neznámým strachem z jejich konfrontace. Neméně patrný je jejich rozdíl ve vztahu ke studu: pro vědomí narcisů s tlustou kůží je nepřístupný, zatímco zranitelné neustále pronásleduje a trápí.

Pokud jde o stud – pocity nedostatečnosti, úzkost, nepohodlí způsobené strachem z odsouzení, zesměšňování, ponižování – narcistická porucha nás má hodně co naučit. V každém grandiózním narcisovi je dítě, které se stydí; v každém depresivním a sebekritickém narcisovi jsou grandiózní sny všemocného dítěte. Stejně jako ve všech opuštěných domech straší, tak i všichni narcisté mají pocity nedostatečnosti, slabosti a studu. Narcisté si je mohou kompenzovat různými způsoby – hněvem, paranoiou nebo melancholií, často je promítají na ostatní, opovrhují jimi a znehodnocují je, nebo je žárlivě skrývají, znehodnocují sami sebe a idealizují určité lidi, jejichž světlem se živí.

Je důležité rozlišovat stud od viny: když se člověk cítí provinile, jeho negativní emoce jsou spojeny s vnitřním odsouzením sebe sama za odchylku od vlastních morálních principů, zatímco v případě studu se odsouzení jeví jakoby zvenčí, očima druhého. Depresivní vina je vnitřní, zatímco narcistický stud je vnější, je to pohled světa na naši nedokonalost. Vina je sebevědomí člověka, že je špatný, stud je přesvědčení, že je považován za špatného.

Dalším silným, nepříjemným pocitem narcisty je závist: člověk závidí druhým nebo si myslí, že je jim záviděl. Někdo, kdo se nevědomě vydírá tím, že nesplňuje očekávání a že bude odhalen, se pravděpodobně nebude radovat z úspěchu druhých. Závist, kterou Søren Kierkegaard nazval nešťastným skrytým obdivem, se stává motorem znehodnocujícího, hyperkritického a v nejtěžších případech destruktivního chování: Nesnesu, že máš něco, co mi chybí, a protože to máš, potřebuji to ještě víc. Taková závist, jak píše Melanie Klein v jedné ze svých nejlepších knih, činí pocit vděčnosti pro člověka nepřístupným.

Ve svém brilantním díle Tisíc tváří Narcisa nám Fabio Madeddu, v návaznosti na Jamese Grotsteina, připomíná, že narcisté „nenávidí samotu, nenávidí to, co potřebují, a popírají, že závidí, a ve svých fantaziích skrývají to, co v nich závist vzbuzuje, čímž se vyhýbají jak závisti, tak vděčnosti.“ Nemohou se však vyhnout studu, který je přemůže, když si uvědomí, jak nejistá je jejich strategie. K tomu je třeba přidat úvahy Herberta Rosenfelda o náhlé zranitelnosti některých pacientů, když se jejich narcistická obrana hroutí pod tíhou zklamání a ponížení. Další kleiniánský psychoanalytik, John Steiner, se také zabývá tématem ponížení: ponížení nazývá skutečnou kletbou narcistické osobnosti a poznamenává, že někteří narcisté se před ním snaží skrýt, zatímco jiní se naopak vrhají do boje o obdiv někoho jiného a další se brání tím, že na druhé útočí a ponižují je. Někdy, v momentech studu a rozpaků, pramenících ze strachu narcisty, že bude spatřen nahý, jako želva bez krunýře, je možné přejít k terapii, objevit narcistické zranění, které bylo po mnoho let pohřbeno nebo nikdy nespatřilo světlo světa.

Pokud se vrátíme ke klasifikaci narcistických podtypů, zmíníme studii provedenou skupinou vědců vedenou Drewem Westenem. Empiricky (tj. pomocí klinického vyšetření s následným statistickým zpracováním výsledků) identifikovali tři podtypy narcisů: grandiózně-maligní, zranitelné a vysoce funkční. Než je popíšu na příkladech hlavních postav několika filmů, rád bych připomněl, že projevy narcistické patologie, stejně jako jakékoli jiné patologie osobnosti, je nutné roztřídit do kontejnerů mentálního fungování, které nazýváme „úrovně organizace osobnosti“.